Trauma u ohrožených dětí

Domov by měl být místem, kde se dítě cítí v bezpečí. Kde jsou dospělí, na které se může obrátit, když má strach, něco ho bolí nebo si neví rady. Pro některé děti je ale právě prostředí, ve kterém vyrůstají, zdrojem dlouhodobého stresu, nejistoty nebo strachu.

Dítě může být svědkem častých hádek nebo násilí mezi rodiči. Může zažívat zanedbávání, fyzické nebo psychické násilí či zneužívání. Může vyrůstat s rodičem, který kvůli závislosti, duševním obtížím nebo vlastní složité životní situaci nedokáže jeho potřeby dostatečně naplňovat. Může opakovaně měnit prostředí a osoby, které o něj pečují.

Ne každá náročná zkušenost vede k traumatu. U ohrožených dětí se však často setkáváme se situací, kdy nepříznivé zkušenosti nejsou jednorázovou událostí, ale opakují se nebo trvají dlouhou dobu. A právě to může zásadně ovlivnit způsob, jakým dítě vnímá svět, ostatní lidi i samo sebe.

Když dítě nemůže před nebezpečím jednoduše odejít

Dospělý člověk má alespoň v některých situacích možnost odejít, vyhledat pomoc nebo změnit prostředí. Malé dítě je na dospělých existenčně závislé. To vytváří zvlášť obtížnou situaci tehdy, když je zdrojem strachu nebo nejistoty právě člověk, od kterého dítě zároveň potřebuje péči a ochranu. Dítě tak může dlouhodobě žít v prostředí, ve kterém neví, co bude následovat.

• Bude dnes doma klid?

• Přijde rodič?

• Bude střízlivý?

• Začne další hádka?

• Bude doma jídlo?

• Kdo se o mě postará?

Pro dospělého mohou některé z těchto situací působit jako jednotlivé problémy. Pro dítě ale mohou znamenat každodenní život v nejistotě. Jeho organismus se tomu přizpůsobuje.

Chování dítěte může být způsobem přežití

Dítě nám většinou neřekne: „Dlouhodobě se necítím bezpečně a můj nervový systém je v neustálé pohotovosti.“ Ukáže nám to jinak. Může být agresivní. Provokovat. Utíkat. Odmítat spolupracovat. Může mít problémy ve škole, nedokázat se soustředit nebo reagovat nepřiměřeně silně na zdánlivě běžnou situaci. Jiné dítě se naopak stáhne. Snaží se být nenápadné. Nic nechce, na nic si nestěžuje a působí až neobvykle samostatně.

Některé děti se snaží neustále kontrolovat své okolí. Jiné mají problém důvěřovat dospělým. Další mohou být velmi citlivé na odmítnutí nebo potřebují neustálé ujišťování, že je blízký člověk neopustí.

To samozřejmě neznamená, že za každým problémovým chováním stojí trauma. U dítěte, o kterém víme nebo máme důvod se domnívat, že vyrůstá v ohrožujících podmínkách, je ale důležité dívat se také na to, co jeho chování může sdělovat.

Místo otázky „Co je s tím dítětem?“ může být někdy užitečnější začít otázkou: „Co toto dítě zažívá nebo zažilo?“

Trauma se nemusí projevit tak, jak očekáváme

Představa traumatizovaného dítěte jako dítěte, které je smutné, bojí se a vyhledává pomoc, může být zavádějící. Dítě, které dlouhodobě zažívá ohrožení, se může naučit, že ukázat zranitelnost není bezpečné. Může proto působit tvrdě, odmítavě nebo lhostejně.

Stejně tak dítě nemusí chtít opustit rodiče, který mu ubližuje nebo zanedbává jeho potřeby. Pro okolí to může být obtížně pochopitelné. Pro dítě je ale rodič stále jeho rodičem – člověkem, ke kterému má vztah a na kterém je závislé.

Dětské prožívání proto nebývá jednoduché. Dítě může rodiče milovat a současně se ho bát. Může chtít, aby násilí skončilo, ale zároveň nechtít, aby rodina přestala existovat. Může toužit po pomoci a současně se bát toho, co se stane, pokud někomu řekne pravdu. Právě tato rozporuplnost je při práci s ohroženými dětmi důležitá.

Když nebezpečí skončí, pocit ohrožení může zůstat

Dostat dítě z ohrožující situace je zásadní. Samotným odstraněním bezprostředního nebezpečí ale práce nemusí končit. Dítě, které dlouhou dobu žilo v nejistotě, se nenaučí cítit bezpečně ze dne na den.

Může například stále očekávat konflikt. Běžnou kritiku může vnímat jako hrozbu. Může si vytvářet zásoby jídla, přestože ho má dostatek. Může obtížně snášet změny plánů, mít problém usnout nebo potřebovat vědět, kde přesně se jeho pečující osoba nachází.

Chování, které v novém bezpečném prostředí nedává na první pohled smysl, mohlo v předchozím prostředí dítěti pomáhat zvládat každodenní život.

Proto nestačí dítěti pouze říct: „Teď už se nemusíš bát.“ Potřebuje bezpečí opakovaně zažívat.

Bezpečí není jen nepřítomnost násilí

Pro dítě znamená bezpečí mnohem více než to, že mu právě teď nikdo neubližuje. Bezpečí vzniká také z předvídatelnosti. Kdo mě ráno vzbudí? Dostanu najíst? Kdo mě vyzvedne? Co se stane, když něco pokazím? Zůstane tu ten člověk i zítra? Platí pravidla dnes stejně jako včera?

Pro děti, které dlouho žily v chaosu, mohou být právě obyčejné a opakující se zkušenosti mimořádně důležité. Dospělý dodrží, co slíbil. Vysvětlí změnu předem. Hranice jsou srozumitelné. Chyba neznamená katastrofu. Konflikt neznamená konec vztahu. Tak se může postupně vytvářet zkušenost, kterou některé ohrožené děti dlouho neměly: svět kolem mě může být předvídatelný a dospělým lze důvěřovat.

Dítě potřebuje, aby si někdo všiml

Ohrožené dítě si o pomoc nemusí říct. Někdy neví, že to, co doma zažívá, není běžné. Někdy se bojí následků. Někdy bylo upozorněno, že o rodinné situaci nesmí mluvit. A někdy jednoduše nemá slova, kterými by dokázalo popsat, co se děje.

O to důležitější jsou dospělí v jeho okolí, jako jsou příbuzní, učitelé, pracovníci sociálních služeb, lékaři, vedoucí volnočasových aktivit, rodiče kamarádů a další lidé, kteří dítě pravidelně potkávají. Jednotlivý signál ještě nemusí znamenat, že je dítě ohrožené. Pozornost bychom ale měli věnovat výrazným nebo dlouhodobým změnám v jeho chování, strachu z konkrétní osoby nebo návratu domů, opakovaným nevysvětleným zraněním, nápadnému zanedbání základních potřeb nebo tomu, když dítě samo naznačuje, že se doma děje něco, čeho se bojí. Dítě přitom nemusí potřebovat, aby dospělý okamžitě znal řešení. Potřebuje především, aby jeho signály někdo bral vážně.

Když dítě začne mluvit

Svěřit se s násilím, zanedbáváním nebo jinou ohrožující zkušeností může být pro dítě mimořádně těžké. Reakce dospělého proto může mít velký význam. Je dobré dítě vyslechnout, zachovat co největší klid a dát mu najevo, že udělalo dobře, když o situaci promluvilo. Není vhodné dítě vyslýchat, tlačit ho do podrobností nebo mu klást sugestivní otázky. Stejně důležité je neslibovat něco, co nemusíme být schopni dodržet – například že to, co dítě řeklo, zůstane za všech okolností tajemstvím.

Pokud máme podezření, že je dítě v ohrožení, neměli bychom zůstávat jen u rozhovoru s dítětem. Situace může vyžadovat zapojení dalších odborníků a institucí, které mohou pomoci zajistit jeho bezpečí a podporu.

Pomoc dítěti znamená často pomoc celé rodině

Práce s ohroženými dětmi přitom nemusí automaticky znamenat práci proti jejich rodičům.

Rodiny se mohou dostat do situací, které samy nedokážou zvládnout. Dlouhodobé finanční problémy, nejisté bydlení, závislosti, násilí, konflikty, psychické obtíže nebo absence podpůrné sítě mohou postupně oslabovat schopnost rodičů poskytovat dítěti stabilní prostředí. Pomoc dítěti proto často znamená pracovat také s jeho rodinou.

Smyslem podpory může být stabilizovat rodinnou situaci, posílit rodičovské kompetence, pomoci řešit problémy, které dítě ohrožují, a pokud je to možné a bezpečné, vytvořit podmínky, ve kterých může dítě vyrůstat ve své rodině. Právě zde mají nezastupitelnou roli služby pro ohrožené děti a rodiny.

Nestačí řešit jen to, co je vidět

U ohrožených dětí snadno vidíme důsledky. Problémy ve škole. Agresivitu. Útěky. Konflikty. Úzkosti. Rizikové chování. Potíže ve vztazích. Pokud se ale zaměříme pouze na odstranění těchto projevů, můžeme přehlédnout jejich příčinu.

Trauma-informovaný přístup nás vede k tomu, abychom vedle chování dítěte vnímali také jeho zkušenost, vztahy a prostředí, ve kterém vyrůstalo.

Neznamená to rezignovat na pravidla nebo hranice. Znamená to rozumět tomu, proč je pro některé děti mnohem obtížnější je zvládat a co potřebují, aby se jejich situace mohla skutečně změnit.

Ohrožené děti nepotřebují někoho, kdo napraví jejich chování. Potřebují dospělé, kteří dokážou rozpoznat jejich potřeby, zajistit jejich bezpečí a postupně jim pomoci získat zkušenost, že vztah nemusí znamenat strach, že dospělému je možné důvěřovat a že na těžké věci nemusejí být samy.