Terapeutické rodičovství: Když dítě potřebuje víc než běžné výchovné postupy

Některé děti si do nového domova nepřinášejí jen kufr s oblečením a několik oblíbených věcí. Přicházejí také se zkušenostmi, které nejsou na první pohled vidět. Mohly zažít zanedbávání, nejistotu, násilí, opakované změny pečujících osob, ztrátu blízkého člověka nebo dlouhé období, kdy se nemohly spolehnout na dospělé kolem sebe.

Takové zkušenosti mohou ovlivnit způsob, jakým dítě vnímá sebe, ostatní lidi i svět. Některé děti mohou být velmi ostražité, jiné mají potřebu všechno kontrolovat, další se obtížně nechávají utěšit nebo silně reagují na situace, které se dospělému mohou zdát jako maličkost. Právě v takových chvílích může pomoci terapeutické rodičovství.

Nejde o terapii prováděnou doma ani o speciální soubor triků, jak dítě přimět k poslušnosti. Terapeutické rodičovství je především způsob, jak se na dítě dívat a jak mu rozumět. Místo otázky „Jak ho přimět, aby tohle přestalo dělat?“ se více soustředí na otázku: „Co se za tímto chováním skrývá a co dítě v tuto chvíli potřebuje?.“

Za chováním dítěte bývá nějaký důvod

Dítě křičí, odmítá spolupracovat, lže, bere věci bez dovolení, provokuje nebo se zcela uzavře. Pro dospělého může být velmi snadné podobné chování vnímat jako neposlušnost, nevděk nebo schválnost. Jenže dítě, které má za sebou náročné zkušenosti, nemusí reagovat stejně jako dítě, které vyrůstalo od narození v bezpečném a předvídatelném prostředí. Některé jeho reakce mohly vzniknout jako způsob, jak se chránit. Dítě, které se naučilo, že dospělý nemusí přijít, když ho potřebuje, se například může snažit zvládat všechno samo. Dítě, které opakovaně zažilo ztrátu, může odmítat blízkost právě proto, že se bojí dalšího opuštění. A dítě, které vyrůstalo v chaosu, může mít silnou potřebu kontrolovat své okolí.

To neznamená, že jakékoli chování je přijatelné. Znamená to ale, že změna bývá mnohem účinnější tehdy, když dospělý chápe, odkud dané chování přichází.

Jedním ze základních principů terapeutického rodičovství je přesvědčení, že dítě se učí nejlépe ve chvíli, kdy se cítí bezpečně. Pokud je jeho nervový systém ve stavu ohrožení, není příliš schopné přemýšlet nad následky, poučit se z domluvy nebo reagovat na dlouhá vysvětlení. Může přejít do útoku, útěku, zamrznutí nebo jiné obranné reakce.

Proto terapeutický přístup často nejprve pracuje s uklidněním situace a navázáním kontaktu a až potom s následky nebo pravidly. To ale rozhodně neznamená, že dítě nemá mít hranice. Naopak. Děti, které zažily chaos a nejistotu, je často potřebují velmi výrazně. Důležité je, aby hranice byly předvídatelné, srozumitelné a nastavované bez ponižování a zastrašování.

Například místo reakce:

„Kolikrát ti to mám ještě říkat? Okamžitě se obleč, nebo máš zákaz tabletu.“

může dospělý zkusit:

„Vidím, že je pro tebe dnešní ráno těžké. Potřebujeme se ale obléct. Pomůžu ti začít. Chceš nejdřív tričko, nebo kalhoty?“

Výsledek je stále stejný, dítě se musí připravit. Rozdíl je v tom, že dospělý nevstupuje do souboje o moc, ale pomáhá dítěti situaci zvládnout.

Přijetí dítěte neznamená přijímat každé jeho chování

Tohle je velmi důležité rozlišení. Terapeutické rodičovství není benevolentní výchova bez pravidel. Dítě potřebuje vědět, co je možné a co ne. Zároveň ale potřebuje zažívat, že jeho chyba nebo silná emoce neznamená odmítnutí jeho samotného. Pokud například dítě někoho udeří, můžeme být současně empatičtí i pevní:

„Vidím, že jsi opravdu naštvaný. Nenechám tě ale ubližovat ostatním.“

Tato věta obsahuje dvě důležité zprávy. První říká: vidím, jak se cítíš. Druhá: jsem dospělý a postarám se o bezpečí. Právě spojení vztahu a hranic je pro terapeutické rodičovství zásadní.

S terapeutickým rodičovstvím bývá často spojován přístup PACE, který vychází z práce psychologa Daniela Hughese. Název tvoří počáteční písmena čtyř postojů: Playfulness, Acceptance, Curiosity a Empathy.

V praxi to nemusí znamenat nic složitého. Dospělý se snaží do vztahu přinášet:

• hravost, která může uvolnit napětí a pomoci dítěti dostat se ze stresu,

• přijetí, tedy respekt k tomu, co dítě cítí a prožívá,

• zvědavost, která nahrazuje rychlé soudy snahou pochopit,

• empatii, díky níž dítě cítí, že jeho prožívání není dospělému lhostejné.

Místo věty „Zase vyvádíš kvůli úplné hlouposti“ tak může přijít například otázka: „Přemýšlím, jestli tě něco na té změně nevyděsilo.“ Dospělý samozřejmě nemusí vždy trefit přesný důvod. Důležité ale je, že dítě necítí okamžité odsouzení.

Předvídatelnost vytváří pocit bezpečí

Pro dítě, které vyrůstalo v nejistotě, mohou být velmi důležité věci, kterých si dospělý téměř nevšimne. Kdo mě dnes vyzvedne? Kam půjdeme odpoledne? Kdy se vrátíš? Bude zítra všechno stejně? Dospělému mohou podobné otázky připadat opakující se nebo zbytečné. Pro dítě ale mohou být způsobem, jak si ověřuje, zda je jeho svět stále bezpečný. Pomáhají proto jednoduché rutiny, pravidelný režim, upozornění na změny a dodržování slibů. Pokud se něco musí změnit, je dobré dítěti situaci předem vysvětlit a pomoci mu připravit se.

Někdy může stačit věta: „Dnes tě nevyzvednu já, ale babička. Přijde ve tři hodiny a potom půjdete rovnou domů.“ Pro dospělého drobnost. Pro dítě důležitá jistota.

Dospělý může dítěti opakovat, že mu nechce ublížit a že mu může věřit. Jenže důvěra se nebuduje slovy, ale zkušeností.

Dítě se postupně učí, že:

• dospělý přijde, když slíbil, že přijde,

• i po konfliktu vztah pokračuje,

• chyba neznamená odmítnutí,

• strach nebo smutek nejsou důvodem k výsměchu,

• o minulosti je možné mluvit,

• dospělý umí převzít odpovědnost také za svou vlastní chybu.

Takových zkušeností dítě potřebuje mnoho. Někdy stovky a tisíce. Právě jejich opakováním se může postupně měnit jeho vnitřní přesvědčení o tom, jak vztahy fungují.

Někdy dítě odmítá právě to, co nejvíce potřebuje

To může být pro pečující dospělé jedna z nejtěžších zkušeností. Dávají dítěti čas, pozornost, péči a blízkost, a místo vděčnosti přichází odmítání, provokování nebo vztek. U dítěte, které se dříve naučilo, že blízkost může znamenat bolest nebo ztrátu, ale nemusí být vztah automaticky bezpečným místem. Naopak. Čím je vztah důležitější, tím větší může být strach, že o něj přijde. Dítě tak někdy nevědomky testuje:

Opravdu zůstaneš?
Budeš tady i tehdy, když udělám něco špatně?
Co se stane, když tě odmítnu jako první?

Toto chování může být pro rodiče nebo pěstouna velmi vyčerpávající. A právě proto terapeutické rodičovství nestaví pouze na podpoře dítěte. Stejně důležitá je podpora lidí, kteří o něj pečují.

Dospělý nemusí být dokonalý

Představa terapeutického rodiče, který zůstává za všech okolností klidný, empatický a trpělivý, není realistická. Pečující dospělí jsou lidé. Jsou unavení, někdy ztratí trpělivost, někdy zvýší hlas nebo situaci nezvládnou tak, jak by si přáli. Důležitější než dokonalost je schopnost vztah opravit.

Dospělý se může vrátit a říct:

„Včera jsem na tebe křičel. Byl jsem hodně naštvaný, ale neměl jsem takhle reagovat. Mrzí mě to.“

Pro dítě je to velmi důležitá zkušenost. Učí se, že konflikt nemusí znamenat konec vztahu a že i dospělý může přiznat chybu.

Terapeutické rodičovství je náročné. Nelze dlouhodobě očekávat, že pěstoun, osvojitel nebo jiný pečující člověk bude zvládat složité situace jen díky vlastnímu odhodlání. Pomáhá odborná podpora, možnost konzultovat konkrétní situace, sdílení zkušeností s dalšími pečujícími, odpočinek a dostupná pomoc v okamžiku, kdy rodina prochází obtížným obdobím. Podpora pečujících proto není něco navíc. Je přímou součástí podpory dítěte. Dospělý, který má dostatek kapacity, dokáže mnohem lépe poskytovat klid, stabilitu a bezpečí, které dítě potřebuje.

Ne každý rodič musí znát odborné pojmy nebo konkrétní terapeutické metody. Některé principy jsou ale užitečné téměř v každé rodině:

• Zkusme nejprve porozumět tomu, co je za chováním dítěte.

• V náročné situaci pomáhejme dítěti nejdříve získat pocit bezpečí.

• Oddělujme dítě od jeho chování. Dítě můžeme přijímat, i když určité jednání přijatelné není.

• Buďme předvídatelní a dodržujme to, co slíbíme.

• Po konfliktu se snažme vztah znovu navázat.

• Neváhejme hledat podporu i pro sebe.

Nejde o to dítě opravit

Terapeutické rodičovství nestojí na myšlence, že dítě je rozbité a dospělý ho musí napravit. Mnohé chování, které dnes působí jako problém, mohlo dítěti v minulosti pomáhat přežít v prostředí, kde si nemohlo být jisté bezpečím, blízkostí nebo péčí. Úkolem dospělého není tyto obranné strategie dítěti násilím vzít, ale postupně mu nabídnout jinou zkušenost.

Zkušenost, že dospělí mohou být spolehliví. Že vztah může přežít konflikt. Že o pomoc je možné si říct. Že dítě nemusí stále hlídat své okolí a zvládat všechno samo. A právě v tom je možná největší síla terapeutického rodičovství. Neodehrává se především během mimořádných okamžiků, ale v každodenních drobnostech jako při ranním vstávání, společném jídle, cestě ze školy, hádce i následném usmíření.Každá z těchto situací může dítěti postupně předávat stejnou zprávu:

Jsi v bezpečí. Záleží na tobě. A na náročné věci nemusíš být sám.