Jak pracovat s životním příběhem dítěte

Každé dítě má svůj příběh. Ne každý ho ale zná. U dětí, které prošly náročnou rodinnou situací, střídaly prostředí nebo osoby, které o ně pečovaly, mohou v jejich životním příběhu chybět celé kapitoly. Některé události znají pouze z vyprávění dospělých, jiným nerozumějí a o dalších se v jejich okolí raději nemluví. Práce s životním příběhem pomáhá dítěti postupně skládat odpovědi na základní otázky:

Kdo jsem? Odkud pocházím? Co jsem zažil? Kdo do mého života patří? Proč se některé věci staly? A kam směřuji?

Nejde přitom o jednorázovou aktivitu ani o vytvoření pěkného alba. Je to dlouhodobý proces, který dítěti pomáhá porozumět vlastní minulosti a začlenit ji do toho, kým je dnes.

Začněte tím, co dítě bezpečně zná

Není nutné začínat nejtěžšími událostmi. Naopak. Dobrou cestou mohou být obyčejné otázky:

• Kde ses narodil?

• Jaké bylo tvoje první bydlení?

• S čím sis rád hrál?

• Jaké jídlo máš spojené s dětstvím?

• Kdo tě naučil jezdit na kole?

• Kdo všechno patří do tvé rodiny?

• Na které chvíle rád vzpomínáš?

Dítě díky tomu postupně zjišťuje, že jeho minulost není tvořena pouze problémy, kvůli kterým se dostalo do systému pomoci. Životní příběh dítěte není příběhem jeho ohrožení. Ohrožení je pouze jednou částí na jeho cestě životem.

Vytvořte časovou osu života

Jedním z nejjednodušších nástrojů je časová osa. Může začínat narozením dítěte a pokračovat až do současnosti. Postupně do ní společně zaznamenávejte důležité události, například narození sourozence, stěhování, nástup do školky a školy, důležité vztahy, změny péče, zájmy, úspěchy nebo místa, kde dítě žilo. Nemusí obsahovat pouze fakta. Dítě může přidávat fotografie, obrázky, barvy nebo vlastní komentáře:

„Tady mi bylo dobře.“
„Na tohle si skoro nevzpomínám.“
„Tady jsem byl hodně smutný.“
„Tady jsem poznal člověka, který je pro mě důležitý.“

Některá místa na časové ose mohou zůstat prázdná. I to je v pořádku.

Vytvořte mapu důležitých lidí

Rodina ohroženého dítěte nemusí odpovídat jednoduchému rodokmenu. Vedle biologických rodičů mohou být pro dítě zásadní prarodiče, sourozenci, pěstouni, bývalí pěstouni, partner rodiče, pracovník služby, učitel, vychovatel nebo někdo další. Místo otázky „Kdo je tvoje rodina?“ proto můžeme dítěti nabídnout širší:

„Kdo jsou lidé, kteří patří do tvého života?“

Dítě může samo zakreslit, kdo je mu blízko, koho vídá, koho už nevídá, na koho vzpomíná nebo koho by chtělo znovu potkat. Není úkolem dospělého rozhodovat za dítě, kdo „smí“ být důležitý.

Uchovávejte konkrétní stopy minulosti

Fotografie. Dopis od rodiče. Obrázek ze školky. Vysvědčení. Fotografie prvního pokoje. Oblíbená knížka. Vstupenka ze společného výletu. Informace o tom, jak dítě dostalo své jméno. Pro dospělého mohou být podobné věci drobnostmi. Pro dítě mohou představovat důkaz:

„Byl jsem tady. Tohle jsem zažil. Tohle patří ke mně.“

Zvlášť při změnách péče je proto důležité přemýšlet nejen o tom, jak dítěti přestěhovat oblečení a osobní věci, ale také jak s ním přenést jeho vzpomínky a historii.

Nebojte se prázdných míst

Některé informace jednoduše nebudeme mít. Kde dítě několik měsíců přesně žilo? Proč rodič přestal docházet na kontakt? Co se stalo s určitým příbuzným?

Dospělý může mít potřebu prázdné místo nějak vyplnit. Nemusí. „Nevím“ je legitimní odpověď.

Můžeme dodat: „Zkusíme zjistit, jestli tu informaci někdo má.“

Nebo: „Teď to nevíme. Když se něco dozvíme, můžeme se k tomu vrátit.“ Domněnka prezentovaná jako skutečnost může dítěti později způsobit další zmatek.

O těžkých věcech mluvte pravdivě, ale přiměřeně věku

Práce s životním příběhem neznamená dítěti najednou sdělit všechny informace, které o jeho minulosti máme. Pětileté dítě potřebuje jiné vysvětlení než patnáctiletý dospívající.

Základní princip ale zůstává stejný: nelhat, nevymýšlet a nezatěžovat dítě podrobnostmi, které zatím nepotřebuje nebo nemůže pochopit.

Například místo složitého popisu závislosti rodiče může malé dítě slyšet: „Maminka měla v té době velké problémy a nedokázala se o tebe starat tak, aby to pro tebe bylo bezpečné.“

Později se k tématu můžeme vrátit a informace rozšířit. Životní příběh není rozhovor, který musíme dokončit. Je to téma, ke kterému se dítě může v různých obdobích života vracet.

Oddělujte člověka od jeho chování

Dítě může mít rádo rodiče, který mu současně ublížil. Proto bychom měli být opatrní při hodnocení jeho blízkých.

Místo: „Tvoje máma byla špatná matka.“ můžeme říct: „Máma tehdy nedokázala zajistit věci, které jsi potřeboval.“

Místo: „Táta je násilník.“ můžeme podle konkrétní situace pojmenovat: „Táta udělal věci, které ti nebo ostatním ublížily. To nebylo v pořádku.“

Nejde o omlouvání dospělých. Jde o to, že rodič je zároveň součástí identity dítěte. Když ponižujeme jeho původ, dítě může velmi snadno slyšet také něco o sobě.

Pomozte dítěti oddělit jeho odpovědnost od odpovědnosti dospělých

Děti si někdy události vysvětlují prostřednictvím sebe.

„Odebrali mě, protože jsem zlobil.“
„Kdybych byl hodnější, máma by nepila.“
„Táta odešel kvůli mně.“

Proto je při práci s životním příběhem důležité opakovaně pojmenovávat, za co dítě odpovědnost nenese.

Dítě může potřebovat slyšet:

„Tohle nebylo tvoje rozhodnutí.“
„Bylo úkolem dospělých postarat se, aby ses měl bezpečně.“
„Za to, co se mezi dospělými dělo, jsi nebyl odpovědný.“

Jednou vyslovená věta přitom nemusí stačit. Dítě může stejnou událost v různém věku chápat úplně jinak.

Nenuťte dítě vzpomínat

Práce s příběhem dítěte není výslech. Pokud dítě určité téma odmítá, můžeme mu dát najevo, že se k němu může vrátit později.

„Nemusíme o tom teď mluvit.“
„Můžeme to dnes nechat být.“
„Kdybys o tom někdy chtěl mluvit, můžeme se k tomu vrátit.“

Cílem není získat co nejvíce informací. Cílem je vytvořit prostředí, ve kterém dítě může vlastní příběh postupně poznávat a zpracovávat bezpečným způsobem.

Ptejte se dítěte, co si myslí ono

Život dítěte bývá v dokumentaci popsán především pohledem dospělých. Co uvedl rodič. Co zaznamenala škola. Co zjistil sociální pracovník. Co rozhodl soud. Ale jak stejnou situaci vnímalo dítě? Do knihy života proto patří také jeho vlastní hlas.

„Jak sis to tehdy vysvětloval?“
„Co sis přál, aby se stalo?“
„Kdo ti tehdy nejvíc pomohl?“
„Co bys chtěl, aby o té době ostatní věděli?“

Dítě nemusí mít stejnou interpretaci událostí jako dospělí. Jeho pohled je ale důležitou součástí jeho vlastního příběhu.

Nezůstávejte pouze v minulosti

Práce s životním příběhem nesmí skončit u toho, co dítě ztratilo nebo co se mu stalo. Stejně důležitá je současnost a budoucnost. Co má dítě rádo dnes? Co umí? Na co je hrdé? Co by se chtělo naučit? Jaké lidi chce mít kolem sebe? Co by jednou chtělo dělat? Jak si představuje svůj život za několik let?

Můžeme vytvořit také mapu budoucnosti. Dítě do ní může zapisovat nebo kreslit své sny, cíle a přání. Tím dostává jeho životní příběh důležitou zprávu: Minulost je moje součást. Není ale celou mojí identitou ani předem napsanou budoucností.

Kniha života jako praktický nástroj

Jedním ze způsobů, jak všechny tyto oblasti propojit, může být kniha života. Nemusí mít žádnou předepsanou podobu. Může to být fyzické album, sešit, krabice vzpomínek nebo kombinace různých materiálů.

Může obsahovat například:

• kdo jsem a co mám rád,

• moje jméno a jeho příběh,[ID1] 

• kde jsem se narodil,

• moji rodinu a další důležité lidi,

• místa, kde jsem žil,

• fotografie a vzpomínky,

• moji časovou osu,

• věci, které byly v mém životě těžké,

• lidi, kteří mi pomohli,

• moje silné stránky,

• věci, které jsou pro mě důležité dnes,

• moje přání a představy o budoucnosti.

Kniha by měla patřit především dítěti. Dospělý mu pomáhá ji vytvářet, ale není jejím hlavním autorem.

Co při práci s životním příběhem raději nedělat

• Nevymýšlejme odpovědi tam, kde je neznáme.

• Nenuťme dítě mluvit o věcech, o kterých mluvit nechce.

• Nezahlcujme ho informacemi jen proto, že je sami máme k dispozici.

• Nehodnoťme jeho rodiče před dítětem způsobem, který ho nutí vybrat si stranu[ID2] .

• Nesnažme se bolestivé části minulosti vymazat ani přepsat.

• A především nevytvářejme příběh o dítěti bez dítěte.

Dítě není spis

V systému podpory ohrožených dětí vzniká o jednom dítěti někdy velké množství informací. Zprávy, záznamy, posudky, rozhodnutí, plány a vyjádření odborníků. Z těchto dokumentů můžeme zjistit mnoho o tom, co se s dítětem dělo. Mnohem méně nám ale mohou říct o tom, jak svůj život prožívalo ono samo. Práce s životním příběhem pomáhá tyto dvě roviny propojit.

Dává dítěti možnost postupně pochopit, odkud přichází, co se v jeho životě stalo a proč. Pomáhá mu zachovat vztah k důležitým lidem a vzpomínkám. A současně mu umožňuje hledat odpověď na otázku, která nakonec patří především jemu: Kdo jsem a kým se chci stát?