Jak mluvit o ohrožených dětech: Slovník, který neubližuje

Jazyk má tu moc vytvářet realitu. To, jak o ohrožených dětech a jejich rodinách mluvíme, se promítá do postojů veřejnosti, do rozhodování institucí i do toho, jak bezpečně se děti a rodiče v systému cítí. Přesto se v debatách často objevují zjednodušující a hodnotící označení, která skutečnou situaci zkreslují.

Nálepky, které redukují rodinu nebo dítě na jeden problém, mohou posilovat stigma a stud. Rodiny se pak bojí vyhledat pomoc, protože mají obavu z odsouzení. Děti zase nesou důsledky slov, která o nich byla vyslovena, i dlouho poté, co konkrétní situace pominula.

„Když dítě nebo rodinu označíme nálepkou, přestáváme vidět jejich skutečný příběh. Jazyk může buď otevírat cestu k pomoci, nebo ji naopak zavřít. A dopad těchto slov často nese právě dítě,“ upozorňuje Iveta Dvořáková, ředitelka ADaR.

Zvlášť citlivé je mluvit o dětech prostřednictvím jejich chování. Dítě, které je uzavřené, vzdorovité nebo agresivní, nebývá problémem samo o sobě. Často reaguje na ztrátu, nejistotu nebo dlouhodobý stres. Pokud zůstaneme jen u nálepky, přicházíme o možnost porozumět tomu, co dítě skutečně prožívá a co potřebuje.

Velkou odpovědnost neseme také při sdílení příběhů dětí. Silné příběhy mohou pomoci otevřít důležitá témata a změnit pohled veřejnosti. Zároveň ale hrozí, že dítěti vezmou právo na soukromí nebo z něj udělají prostředek k vyvolání emocí. Etická komunikace zvažuje, zda způsob vyprávění dítěti neublíží dnes ani v budoucnu.

Citlivý jazyk neznamená zlehčování reality. Znamená mluvit pravdivě, ale s respektem. Popisovat situace místo odsuzování osob. Vnímat dítě jako člověka, ne jako případ. Pokud chceme systém, který děti skutečně chrání, musíme chránit i způsob, jak o nich mluvíme.