Kde byl OSPOD? Otázka, která zaznívá nejčastěji, když péče o dítě selže

Pokaždé, když se objeví zpráva o dítěti, které zažilo týrání, zanedbávání nebo dokonce přišlo o život, opakuje se stejná otázka.

Kde byl OSPOD?

Je to pochopitelná reakce. Ve chvílích, kdy se stane něco tak závažného, hledáme vysvětlení a často také někoho, kdo mohl tragédii zabránit. Pracovníci orgánů sociálně-právní ochrany dětí se tak dostávají do středu veřejné pozornosti a  jsou na ně kladena očekávání, která žádná instituce nemůže naplnit. Možná je proto dobré si připomenout, jaká je vlastně role OSPOD a kde končí jeho možnosti.

Veřejnost  se může domnívat, že pokud je rodina v evidenci OSPOD, znamená to, že stát její fungování plně kontroluje. Ve skutečnosti je situace mnohem složitější. Pracovníci OSPOD nemohou být součástí každodenního života rodiny. Nejsou přítomni doma, nerozhodují za rodiče a nemohou předvídat každé jejich další rozhodnutí.

Nemohou zabránit tomu, aby rodič znovu sáhl po alkoholu. Nemohou ovlivnit, zda bude dodržovat léčbu nebo splní, co před několika dny slíbil. Nemohou být svědky každého konfliktu ani každého okamžiku života rodiny. Nemohou ani zajistit, že rodič bude spolupracovat se sociální službou, protože tato spolupráce je založena na dobrovolnosti a vůli ke změně. To ale neznamená, že jsou bezmocní. Jejich práce spočívá v něčem jiném. Vyhodnocují situaci dítěte, zjišťují informace od školy, lékařů, policie nebo dalších odborníků, koordinují pomoc, hledají možnosti podpory rodiny a tam, kde je to nutné, navrhují soudu opatření na ochranu dítěte. Jsou odpovědní za to, aby dodrželi procesy a využili všechny zákonné nástroje, které mají k dispozici, a aby jednali v nejlepším zájmu dítěte.

To je jejich profesní odpovědnost. Nemohou ale převzít odpovědnost za rozhodnutí rodičů. Tento rozdíl bývá ve veřejné debatě často přehlížen. Jako bychom očekávali, že stát dokáže zabránit každému lidskému selhání.

Podobně neočekáváme od lékaře, že zajistí, aby pacient dodržoval předepsanou léčbu. Neviníme učitele z toho, že rodiče nedohlédli na školní přípravu dítěte. Ani policie nemůže zabránit každému trestnému činu jen tím, že existuje. Stejně tak OSPOD nemůže zaručit, že rodiče budou vždy jednat v nejlepším zájmu svého dítěte.

To ovšem neznamená, že bychom neměli práci OSPOD posuzovat.  Pokud se ukáže, že nebyla správně vyhodnocena rizika, nebyly využity dostupné nástroje nebo selhala spolupráce mezi institucemi, je správné se ptát proč a přijmout opatření, která podobným situacím pomohou předcházet. Jen díky otevřené analýze lze systém zlepšovat.

Stejně důležité je ale rozlišovat mezi profesním pochybením a odpovědností za jednání druhých lidí. Bezpečí dítěte totiž nikdy nestojí pouze na jedné instituci. Ovlivňuje ho především rodina, ale také škola, zdravotníci, sociální služby, policie, soudy, širší příbuzenstvo i lidé v okolí dítěte. Ochrana dítěte je společnou odpovědností celé společnosti. OSPOD je její důležitou součástí, nikoli jediným nositelem.

Paradoxně se nejméně mluví o případech, kdy systém funguje dobře. O rodinách, které díky včasné pomoci překonaly těžké období. O rodičích, kteří přijali podporu a dokázali svou situaci změnit. O dětech, které mohly vyrůstat doma, protože se podařilo zabránit tomu nejhoršímu. Tyto příběhy většinou nejsou zprávou dne. Právě proto, že neskončily tragédií. Možná bychom si tedy vedle otázky „Kde byl OSPOD?“ měli častěji pokládat ještě jednu.

Udělal systém všechno, co mohl, v rámci svých zákonných možností?

To je otázka, která vede k pochopení, nikoli jen k hledání viníka. A právě taková debata může skutečně přispět k tomu, aby byly děti lépe chráněny.